v historii inovací a kreativity lze vidět narativní boj, jeden z řemesel versus teorie. Přesněji řečeno, akademické instituce poměrně často zdůrazňovaly práci vědců na úkor drotářů a inovací odvozených z adaptací na pracovišti. Příběh kontinentálního driftu je příkladem nebo, dalo by se říci, částečným příkladem. Teorie kontinentálního driftu byla formulována v detailu Alfred Wegener v roce 1912 (i když ne široce přijímány do druhé poloviny dvacátého století, kdy deskové tektoniky byla více široce rozuměl s objevem střední-vyvýšeniny oceánu). Myšlenka, že kontinenty kdysi do sebe zapadají, dlouho předcházela Wegenerovi. Jak by se dalo hádat, nejstarším známým zastáncem této myšlenky byl kartograf: Abraham Ortelius (1527-1598).
Ortelius byl Vlámský kartograf se sídlem v Antverpách, Habsburské Nizozemí, který dosáhl proslulosti jako tvůrce první moderní atlas Theatrum Orbis Terrarum (Divadlo Světa, 1570). Myšlenka kontinentálního driftu k němu musela přijít díky jeho vyčerpávající pozornosti k detailům při výrobě svého opusu magnum. Vyzbrojeni přesnými nástroji a relativně spolehlivými zdroji informací, Ortelius byl schopen produkovat mapy revoluční přesnosti pro svou dobu. Poznamenal, že Amerika byla „“ odtržena od Evropy a Afriky . . . zemětřesením a povodněmi „a „“ se odhalí pozůstatky prasknutí, pokud někdo předloží mapu světa a pečlivě zvažuje pobřeží tří.“
Ortelius je zdola nahoru, úvaha je učebnicový příklad pragmatického myšlení na základě dostupných důkazů. Je třeba také poznamenat, že geologie se neobjevila jako zřetelný akademický obor až na přelomu devatenáctého století. Teorie kontinentálního driftu se stala podmnožinou deskové tektoniky s validací šíření mořského dna v polovině dvacátého století.
https://pubs.usgs.gov/gip/dynamic/historical.html
Vidět práci James Hutton a Abrahama Gottloba Wernera.