film neříká příběh v žádném konvenčním smyslu. Vypráví o pocitech. V určitých okamžicích si nejsme jisti, co přesně se říká nebo znamená, Ale nakonec rozumíme všemu, co se stalo – ne intelektuálním způsobem, ale emocionálním způsobem. Učíme členů Ibo lidé, kteří přinesli do Ameriky v řetězech, jak oni přežili otroctví a držel své rodinné vzpomínky a v jejich odlehlé pobřežní domy, udržované kmenové praktiky z Afriky stejně. Přijdou se rozloučit se svou zemí a příbuznými, než se vydají do nové země, a existuje pocit, že všichni jdou na cestu, a všichni zůstávají pozadu, protože rodina je považována za jedinou entitu.
„Dcery Prachu“ byl vyroben Dash za období let pro malý rozpočet (i když to nevypadá levné, s jeho svěží barevné fotografie, elegantními kostýmy a rytmický hudební soundtrack). Natočila film, jako by to byly částečně přítomné události, částečně rozmazané rasové vzpomínky; Připomnělo mi to krásnou rodinnou piknikovou scénu v „Bonnie a Clyde“, kde se Bonnie rozloučí se svou matkou.
neexistuje žádný zvláštní spiknutí, i když existují útržky dramatu a okamžiků konfliktu a usmíření. Postavy mluví ve směsi angličtiny, afrických jazyků a francouzského patois.
někdy jsou titulky; někdy rozumíme přesně tomu, co říkají; někdy chápeme emoce, ale ne slova. Skutečnost, že část dialogu je záměrně obtížná, není frustrující, ale uklidňující; relaxujeme jako děti na rodinném pikniku, nerozumíme všemu, ale cítíme se jako doma s jeho vyjádřením.
zdá se, že film má malé komerční vyhlídky, a přesto ústně přitahuje stále rostoucí publikum. Na filmovém fóru v New Yorku vydělala za měsíc 140 000 dolarů. Filmové centrum School Of The Art Institute of Chicago loni v lednu udělalo byznys na stojáka a vrátilo ho znovu. Dnes se otevírá komerčně na Fine Arts v Chicagu a na vybraných dalších trzích.