dalším slovem pro opuštěné je opuštění. Když necháte někoho nebo něco za sebou, opustíte to, a osoba, předmět nebo víra se opustí. Někdy jsou domácí zvířata opuštěna; byli opuštěni. Někdy jsou místa opuštěna, nikdo tam už nechodí. A možná nejtragičtěji, žijeme ve světě, kde jsou lidé a děti opuštěni. Muži a ženy čekají na svůj život ve vězení, opuštěný většinou společnosti; starší lidé sedí v domovech s několika návštěvníky, opuštěni těmi mladšími a rušnějšími; děti, které nemohou nebo nemohou měřit podle určitých standardů, jsou někdy školními systémy opuštěny. A právě teď, rohingští uprchlíci v Bangladéši, civilisté v Jemenu a obyvatelé Venezuely byli opuštěni většinou světových vůdců.
víme a vidíme opuštění lidí lidmi v našem světě, ale v Matouši 27:46 Ježíš obviňuje Boha, že ho opustil.
Ježíš volá k Bohu s prosbou: „Proč jsi mě opustil?“A zdá se, že tento výkřik musí pocházet přímo z jádra jeho bolesti. Možná je to nejhlubší část smutku a opuštění, kterou Ježíš kdy cítil. U moci byli vůdci, kteří ho opustili; tam byli učitelé z jeho vlastní víry, kteří ho opustili; dokonce i někteří z jeho nejbližších následovníků ho nakonec opustili. Ale aby Ježíš cítil, že ho Bůh dokonce opustil-to posouvá pocit opuštění na jinou úroveň. Úroveň, která mě, pokud jsem upřímný, děsí.
Ježíšova slova a pocit opuštění, jsou přímým odkazem na první verš Žalmu 22. Zde žalmista křičí: „můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil? Proč mi tak daleko nepomáháš?“A žalmista dále říká:“ ve dne k tobě volám, ale neodpovídáš; a v noci, ale nenajdeš odpočinek.“
ale pak se začne otáčet tón žalmu. Verš 3 začíná ještě: „přesto jste svatí,“ říká žalmista Boží, následovaný, “ přesto jsi to byl ty, kdo mě vzal z lůna; držel jsi mě v bezpečí … zachránil jsi mě.“
a toto slovo, tento obrat v Žalmu, nám připomíná, že Ježíš nebyl opuštěn Bohem. Ježíšova hloubka bolesti a smutku a osamělosti se cítila jako opuštěná, cítila se jako úplné opuštění, ale nebylo to, a to je to, co pevně držím. Bůh neopustil Ježíše. Bůh neopustil Božího Syna. Víme, že je to pravda, protože známe celý příběh. Víme o velikonoční neděli; víme o vzkříšení; víme o novém životě a obnovování těl. Víme o záchraně. Nikdy nás Bůh neopustí, protože to není v Boží povaze.
připomíná mi příběh, který se mnou sdílela mladá žena, když jsem před několika lety navštívil Sicílii, abych se dozvěděl více o probíhající uprchlické krizi. Tato mladá žena byla držena v zajetí v Libyi a nucena k nebezpečnému přechodu Středozemního moře. Loď nebyla způsobilá k plavbě a zanedlouho se ocitla v nebezpečných vodách. Bála se o svůj život a o dítě v lůně a snažila se chytit lano, protože nevěděla, jak plavat. Plakala a modlila se k Ježíši, snažila se zůstat nad vodou. Řekla mi, že v tu chvíli, kdy byla v chladu, Temná voda, věděla, že Bůh je skutečný. Připisuje svou záchranu Boží ruce a řekla mi, že je to z Boží milosti, že je naživu.
tato žena mohla říct, že ji Bůh opustil. Mohla říci, že ji Bůh opustil, ale místo toho připisuje svůj život a svou záchranu Bohu. Zažila“ ještě “ Žalmu 22 a to je to, co má v paměti. Bůh, který ji držel v bezpečí, je v její mysli, Bůh, který ji zachránil, je její Bůh. Nyní žije na nedělní straně Velkého pátku, obnovená a vzkříšená strana opuštěných.
nechci, abychom přeskočili skutečné pocity hluboké bolesti. To by nebylo pravdivé naší zkušenosti tady na zemi. Ani nechci nikdy zakrýt Ježíšovy nebo jiné pocity opuštění a opuštění. Ten pocit byl pro Krista skutečný. Tento pocit je dnes pro mnoho lidí skutečný. Ale doufám, že si připomenu, že pocit opuštění není totéž jako opuštění, a že navzdory hlubokému zármutku, osamělosti a strachu, Bůh nás neopustí—nikdy.